Slam = pic kozu do vazu,=šrouby do hlavy, =ať se kočky pudrujou apod.

V kotli: „…víš, slam, to je zardoušená běhna v kostele!“ „Blbost, slam je papír na utření zadku.“

Být mladý není nic těžkého. Být mladý není ani žádná zásluha. České slam poetry nese všechny znaky mladosti včetně autorské sebestřednosti. Je to ale entita, která za těch zhruba dvacet let skoro dospěla, žádné batole, žádný dorostenec ale cosi na začátku mladé dospělosti. Finále národní soutěže mikulášské noci v plzeňské Papírně, to byla parádní jízda. Spanilá ale rozhodně ne! Nejsem totiž chatrně sečtělý publicista a tak vím, že to sousloví má svůj jasný historický význam (brachiální vývoz husitské fundamentalistické ideologie + loupež). Pokud by tam nějaké ty správné dílčí významy s touto souvislostí byly, tak ve smyslu vývozu představy, že slam si může zkusit kdokoli. Pohříchu pár aktivních poetů, kterým jsem to nadhodil a kteří jsou již hodně hodně nad třicet, ti mi rovnou kormoutlivě namítli, abych hodil zpátečku, to už není pro ně. Chápu. Akorát nevím, co jim víc brání. Stud? Vždyť je to vlastně jen jiná technologie autorského čtení. Nebo ostych staříka mezi rozjívenými puberťáky na školním výletě? A pokud by mohla být řeč o nějakých jízdách, tak tohle finále bylo jízdou pánskou. Holky to maj‘ na slamech těžké. Ty, které mají šanci nějak v mužské exhibičnosti uspět, ty musí být krapet vyšinuté. Tady krása i jiné podpůrné prostředky (erotické nakrucování) jsou jen slepé střelivo na olympiádě. Ty ostatní dívky a paní, které jsem slamovat zažil, ty na prknech, která znamenají svět, většinou kuňkaly nějaké ukázněné verše o lásce s poetikou mírně řečeno velmi ojetou jak levná pneu. Kuňkaly a nepohly ani malíčkem. A to se trestá. Šestka z možných desíti je pro ně zářný sen. Takže v sobotu v Papírně to byla zas‘ pánská jízda. Divoká? Nic moc z toho, co pod to označení spadá. Standardně nadužívané všední i expresívní vulgarismy bych byl přímo spočítal na prstech. Opici jsem neviděl žádnou a Marjánku neucítil.

Na počátku prý bylo slovo. Bohužel danou sobotu často jen to slovo. První autoři suma sumárum v tom souboru autorů za moc pozornosti nestáli a mám za to, že ve velkém očekávání dostávali body neuváženě vysoko. Skoro žádné náznaky scénického úsilí, ani ty obligátní ležérní ruce v kapsách. Pokud nesvírali mikrofon jak šílený františkán krucifix (v jedné a v druhé jitrnici), tak stáli u mikrofonu jak pouliční hydranty, scénická přidaná hodnota nula. Rýmování samo, důležitý to atraktant tohoto scénického žánru, bylo dost ajnfach, versologické rýmové vzorce většinou AA,BB,CC…a tak dál a to ještě dost chaoticky, pointy zanikaly v šumu slovního balastu. Celek pepřil ba až zachraňoval spíš skvělý moderátor, vlastně sám dobrý slamer, nádherný chlap s pekáčem buchet na břiše (natištěných) a dokonale připravená hudební nádivka a intrády meziautorských pauz.

 A po téhle standardní skoro nudě rádobyhumoru vpadne na scénu rodinné stříbro českého slamu, už jiná a pěkně fešná chuť konce začátku. A ovládne do mrtě druhou půli slamvečera. Ta nádherná gradace – to přeci musel někdo vymyslet! To přeci nemůže týt produkt losování kloboukem. Začíná se (v opačném pořadí autorů) Metodějem a všichni za ním dělají divy, aby ho dotáhli, aby obstáli. Tenhle šampion, ten umí publikum zaangažovat jak podle Carnegiho metodologie školený realitní agent. Jako by jeho návěštím byl nápis, já jsem pravda, a tak o tomhle domě Vám přeci nebudu lhát! Nekupte to, když je to tak levné – pardon – pravdivé! Najednou jsem konečně hmatatelně cítil třeba pochopení, že dynamika je královnou rytmů a to i básnických. Třeba podstatně kvalitnější básnická dikce. Třeba skutečná satira (třeba soukromě ekonomická…“jsem švorc“). Ten mládenec z Olomouce. A Konstantin Metoděj, mimořádný slovní ekvilibrista, apoštol lexikálního formalismu, řekl by drtivý kritik. Ale živý, fakt živý. Naprostý protiklad v tom kulovitém sociálněkulturním systému slamu, kde naproti Metodějovi stojí plzeňský Kňour, génius nechtěnosti, poetická tabula rasa a z panelákových Vinic, samorost trochu připomínající mladého Lanďáka, který umí vyprávět čirou plzenštinou o tom, jak hrabal sníh, až Vám padá za šálu a mrznou nehty. Teprve s Metodějem se začalo cosi vařit i v kotli, na stojáka, když předtím to byly jen sporé bublinky na dně varné konvice. Předtím jen houf lidí hermeticky obléhal bar a aplaudovala především jaksi měšťanská frakce přítomné slamerské komunity, tedy sedící obecenstvo vyzbrojené navíc hlasovacími právy.

A potom Švéd a pak šampion, jak se říká úřadující laureát v posledních hodinách své vrcholové slávy, Svahilec. Švéd je dobrý. 80% Svahilcových. Švéd je na první poslech jakoby plagiací Svahilcova slohu. Náhodně? Ale Svahilcův scénický projev s dokonalou choreografií mírné karikace a jeho schopnost při těch skrčeneckých krouženích po scéně, nebo v leže, to vše dechově i artikulačně ustát, a nikdy se neotočit k publiku zády jak na žádném divadle, ta je obdivuhodná. Evidentně mu nechybí herecké školení nebo alespoň praktická herecká zkušenost. Dokonale a vtipně rýmující Anatol Svahilec je také dokonalý taktik. Párkrát osm, pak devítky, a desetkrát deset. A přesto to nestačilo i když to bylo o přestupnou jízdenku těsně. Takže Anatol Svahilec neobhájil. O cenu těch již důstojných 30 000 tuzemských nikoli rumů (hezká motivace) bude moci, jako dvojnásobný vítěz, regulérně zápolit příští rok a jestli ho jako rukojmí nezajmou jeho vlastní produkční slamařské projekty, určitě zápolit bude, věřím.

Pro znuděného kritika zajímavá věc – je tu pár autorů, kteří se velmi konkrétním způsobem kriticky vymezují vůči epoše socialismu. A kdyby je ten protřelý kritik neviděl, kdyby neslyšel jejich mladé hlasy, mohl by si myslet, že jsou svědky přímo očitými, možná i homologovanými androši či dokonce certifikovanými členy Třetího odboje. Zřejmě tím proti něčemu protestují a já tu protestuji také! A to proti nim. Kolik toho asi o komunismu ví? Pivo korunu z čepu asi nikdy (po roce měnové reformy 1953) myslím nestálo a pod korunu mohl jít v půllitru tak nanejvýš sedmistupňový černý lahváč a jistě pak osmistupňové světlé, co měli Škodováci zavedeno do kohoutů, ti v hutích až do poloviny šedesátých let, a to jim pak za všeobecného reptání vyměnili za sodovku. Možná, že taková vlastně falešně sdílená až lživá sociálněreflexívní poezie má hodnotu didaktickou jako neformální výuka aktuálního komparativního dějepisu, co ji vyučuje nějaký čerstvý odchovanec některé z českých kateder humanistických studií. Tútam si básníku nesedej, túti ví stejně jak ty kulový! Dělá to někdy dojem, že svou vůli ke spravedlnosti tito mladí muži zaměnili za vůli k vůli samé, jedno s jakým obsahem, vo’e aďsemzajímavej. A v poetičnu samém se zdá, že lexikální kombinatorika trochu utiskuje prastarou doménu básnictví postaveného na obrazech. Místy až nepříjemné je to spíše jako hra zručných rýmotepců, kdo má většího tatínka, někde v táflrundě, tak jako Nezval, a ten to prý dovedl skvěle, zrýmoval telefonní seznam nebo čísi recept na opodeldok (Hašek s Kudějem). Nejspíš to bude vynucený fundus prostředků, protože je třeba, aby obecenstvu zapadaly obsahové a významové bonmoty do mysli jak šrouby zatloukané do hlavy, rychle, agresivně a nesmlouvavě. Kvalitu rýmu ať vezme čert. Což se ovšem špiček té discipliny – Švéd, Svahilec a Metoděj, netýká vůbec. Kdo nikdy neviděl, jak řemeslník zatlouká do smrkového prkna šrouby, těžko si tu efektivní hrůzu vůbec představí. A to v zemi jazyka, který dokáže vygenerovat takové příměry, jako že někdo ji má jak z praku, jiný ji má jak koza na ledě a tamten ji má jak Cikán šálu.

Ale v životě i v Papírně v sobotu konec dobrý – všechno dobré.Už mi nedělala hlavu tak trochu možná nespravedlivě řečeno amatérsky hanebná práce party za pípou. Ne kvůli čekání na pití v celé první půlce ale kvůli cti toho lokálu. Čest jsou peníze. Dohromady mne velmi těší, že moje milované město má i tenhle (menšinový) rozměr, že tu máme své nejen lokálně vzato borce a že nemusím vytvářet fémovou pravdu podjatostí, protežováním nás místních hochů, co spolu mluvíme, že si mohu dovolit přiznat, že jakožto invalida (starý) sedím v kriplkáře, můj vozík stojí na ledě a že právě proto s nikým chodit, a také klouzat, nemusím, nechci, nemohu. Takže je vyhlášeno a dál už je to jen normální bar a vedle v hale řvou motokáry, kam si chodí odstříkávat adrenalin přeci jen jiné osobnosti. Dál mne čekala už jen „cesta smrti“. Tedy po Radbuze pod viaduktem k centru. Hluboko po půlnoci, jen v bílém saku, baloňák přes loket ve vlahé noci – no kdo to má, ani Paroubek ne. Na Mikuláše 2015. Kdysi tu řádili Pasážníci, gang násilníků, dobovým názvoslovím „chuligáni“, s boxery a černou tečkou jak piha kerkovanou pod levým okem. Jeden kilometr bez jediné lucerny, z esembáků ani noha natož pak od šedivých morů. Pionýři a slušní lidé tudy chodili výhradně v doprovodu dobrmanů (po pittbulech tenkrát ani vidu ani slechu, kdo ví, jestli existovali). Z kdysi zůstalo 13 schodů do ulice U Radbůzy dál na Doudleveckou. Hvězdy nad hlavou, mířím k Zachovi. Trochu mi to připomnělo nedávné courání noční Paříží za stanného práva. Neuvěřitelná Evropka! Město – vánoční stromeček, lida jak na pouti, taková jakoby slam society. Byl jsem tam, v Papírně, se skoro půlstoletní věkovou diferencí jak dědeček (byl jsem i za tatínka) nebo jako pedagogický dozor nebo považován kvůli pačecům (to je echt perlička) za Františka Janečka, mocného producenta na lovu talentů! Ale kdo nikam nechodí, nic nezkazí, nic se nedozví. Tuto emotivní recenzi podobnou spíš črtě ostatně nemusíte číst.

Tom Kůs (otec organizátora Tomáše T. Kůse)

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*