Článek Adama El Chaara o olomoucké kvalifikaci

Reportáž Adama El Chaara z olomoucké kvalifikace 24.11.2015.

Původní umístění: http://adamel.cz/slam-v-lolomouci/

Slam v Olomouci

Hřebík z hlavy si kladivem tlouci. Stojíš na pódiu, v hlavě brouci. Něco tě rmoutí, něco euforizuje. Něco sráží, něco mýtizuje. Sádra nebo Sandra. Holka, co mi dala nesprávné jméno. Asi proto, že jsem na pódiu hovnotil své lejno.
Japonec sundal gatě a v první řadě babička zakryla Juráňově dceři oči. Japonec v pravém smyslu zkysl v obřích bílých slipech. Zlomená ruka Kerouaca byla rek vizita. Jelen. Boží děda s pokorným výrazem upřímného milovníka poezie, která rozesměje, rozeseje. Vypadal jako Chet Baker, bard-trouble taker. Měl pořezaný obličej a oči, které bez ponížení prosí o pozornost. Sdílení v každé větě, jako by seděl na kometě.
Hana, Hanačík, knír, víno, už je někde v Plzni, ve finále. Jim, Pam a ticho v sále by se dalo krájet. Studentka žurnalistiky píše o té akci reportáž jako homework.
„Nesnaž se. To je Bukowského epitaf,“ jí říkám na židli se svou dlahou sádrou a seznamuju se s tou Sandrou. Ta židle je její, ale nechává mě sedět. To mi přijde skvělé. Je tváří večera. Směje se jako, jako, jako, jako… Má borca slamera, který neslamuje a který mě od ní cestou ze slamu odsakuje. Ptá se mě na moje reportáže.
„Nešla bys se mnou k Dómu? Mám strašně rád Dóm,“ ptám se jí, když slamer odskakuje, aby vytáhl nějaké lidi ze zavírající se Ponorky. Ona chvíli váhá, a pak prchá. Možná se mi jen zdá, že váhá. Prchá fakt.
Aftroška. Japonec něco nesrozumitelně drmolí o ochutnávání jídla a přednastaveném smíchu v sitcomech.
„Studuju magisterský program Imaginace,“ tykadla mu dobře pracujou.
„To si nedovedu představit,“ diví se Hana.
Vy a já, symbióza. Není, co kleštit v paměti. Jako klíště se držet toho, co mělo být. To minulo. Příště. Chci tě, protože už tě znám. Je tam ta vzpomínka. Slam, sladkosten, smích, bílá, červená, modrá. Nepravděpodobně růžová ve tvém deníku, černá rozpitá a jeté desky.
Hýsek hezky kypří písek lolu. Bláhovec nechybí, dost bylo Follů, exhibičních volů. Oškrkaný se opírá do Zemana a Konvičky, ale ani nostalgická listopadie mu nevykřesá klíčky do finále. Slam Vodičky vypadá slibně obscénně.
„Probudila jsem se a chtěla jsem dát… Kostní dřeň.“ Rozpačitý dojem z onkologie, sociální zlom poezie. Saša bez Petrželky nastolil výraz „uletěly mi včelky a já je chytám“. Oškrkaný si vzal na mušku islám a Juráň dal to, co v Brně, a zase desítky. Sice ne samé, ale to snad není možné. To musí být nějaký psychologický trik nebo snad pokora. Tváří se, ale není za vola.
Krásná malá Sára je jeho neteř. Jindra vyndá slam, který už zkoušel na Hradiště. Z pódia dělá skladiště myšlenek, ale je dobrý na svůj věk. Bude mu osmnáct. Markéta Effenbergerová vyndává papírek.
Horolezec Tomáš Roztočil vyšplhal do vakua a tam se nadechl. Tam, kde už není proud. To je pointa slamu. Dostat publikum na pódium. Tam, kde už není, čemu se smát ani co říkat. Jen sladké ticho stříkat.
Tomáš Jireček je autobiografik. Je to určitá poloha slamu, která se často mylně nazývá stand up comedy. Ale ne, jsou to inner pohledy do zákulisí. Pódium mizí, protože je v tu chvíli misí impossible. Slamer otevřeně visí slam a transcenduje se ke všem vlivům. Myslí za publikum.
Nejsou za to dobré body. Publikum necení gesto nesvobody. Nabuzení týpci, kteří skáčou do vody, dělají vlny, volají nahlas, jsou expresivní, solí rýmy bez pocitů viny a hýří verši, jsou a budou alfouši, kteří si odnesou trofeje. My na souši se lopotíme k fatamorgáně Metafory. Týpci jako Japonec zůstanou nepochopení, zato v původním znění.
Hanele Drštičková si odbyla svou premiéru, rap zlého osmiletého chlapečka, trap slam. „Máma vás zbije a všichni vás zbijou a já jsem zlý chlapeček, ale jsem hezký.“ Cení se obohacení, hned necení precizní umění. Něco perverzní je latentní chybění na téhle scéně, na scéně nejen českého slamu, ale českého všeho. Něco opravdu českého.
A to je podle mě impro. Ne impro ve smyslu pódiové nicoty, ale vnitřní svobody od žánru, pořadatelů, diváků, slamerů, Kůse, Boba, Oškrkaného, kund, Zemana, Bláhovce. Impro ve smyslu boření a opylování. Dekadence a gradace. Dekadace.
V pátek v Hradišti na Vieweghovi.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*