Povedená kvalifikace aneb Jak to bylo v Ústí

Tato reportáž je z osobního pohledu, a proto ji také řadím do rubriky Názory slamerů. Možná, že to někdo viděl jinak.

Ve stejném termínu středa 18. listopadu se sešly kvalifikace v Brně a Ústí nad Labem. Nějak mě to podvědomě táhlo do Ústí, a tak jsem jel nakonec tam. Ještě než jsem se rozhodl, domluvil jsem Dibimu, že by mohl dělat předskokana, protože to dost dlouho vypadalo, že v Ústí budou jen tři soutěžící, se mnou když tak čtyři a v rámci prodloužení večera i nějakého navození atmosféry, je předskokan dobrá volba, v případě Dibiho výborná, jak se ukázalo na kvalifikaci v Plzni. Ano, trochu mu to předskakování závidím. Když jsem loni postoupil z Prahy, tak už pak žádný slam, kde bych mohl předskakovat, nebyl. Mně se vlastně podařilo předskakovat až letos v Praze, ale to jen díky tomu, že jsem si vytáhl jedničku.

Vyrazili jsme s Dibim z Prahy vlakem a docestovali do Ústí k Hraničáři, kde už na nás čekal Švéd, přišedší autem s rodiči, a také velký plakát uprostřed nějž bylo napsáno: Host pražský finalista Jan Dibitanzl (Dibi ho má na facebooku i doma). Hlavní organizátorka nás provedla útrobami kulturního centra Hraničář. Je vidět, že na této budově soudruzi opravdu nešetřili, jak dokládá velikost sálů i zázemí a také busta generalissima Stalina, která nás vítala v šatně.

Mělo se začínat v 19:30, začínalo se o půlhodinu později. Moderátor Václav Formánek, sám bývalý slamer a finalista, se nás ptal, pod jakými jmény chceme být prezentováni – tak se stal z Petra Mičky Modrý Petr a z Petra Brožovského Švéd. Pak se Vašek zeptal, co má o každém z nás říct, jestli vůbec něco, protože někdy to může být ošidné. Asi i z toho důvodu nikdo nic nechtěl, pouze jediná účastnice s uměleckým jménem Paola Perverzza, jej poprosila, ať sdělí, že slamuje poprvé a že z jejích básní vyjde brzy, snad už v prosinci, sbírka. Nakonec se nás sešlo šest. Tři domácí, z čehož dva už do finále z Ústí postoupili – Modrý Petr a Kuba Kadeřábek, třetí byl frontman kapely Houpací koně Jirka Imlauf. A tři „Pražáci“, z čehož Švéd je z Plzně a u mě je to více než sporné. Nicméně všichni tři jsme v podstatě byli z PPOTOKů (PPOTOK – Pražsko-plzeňský okruh TOmáše Kůse, v druhém pádě PPOTOKů, ale v žádném případě nic takového reálně neexistuje).

Na pódium jsme byli voláni de facto v pořadí, v jakém jsme se do kvalifikačního kola přihlásili od Švéda až po Paolu Perverzzu, jež se rozhodla den předtím, stejně jako já. Losování z osudí pak proběhlo v pořadí obráceném a bylo velmi zvláštní, jinak by se tak nevrylo do paměti. Paola si vytáhla dvojku, já trojku, po mně tahající Jirka Imlauf čtverku a Kuba Kadeřábek pětku. V osudí už tedy zbývala jen šestka a jednička a všechno záleželo na Modrém Petrovi. Ten si nakonec vytáhl Petra Černého – jedničku. Nevím, o čem mluvil. Druhá byla Paola se svými abstraktními texty a teatrálními gesty, které publikum moc neocenilo, na rozdíl od textu mého. Zbytek prvního kola jsem neslyšel, vlastně jsem ještě zaslechl, že Jirka Imlauf ve svých vystoupeních zpívá, ne primárně, spíš na závěr. Musel jsem se soustředit na své druhé kolo.

To samozřejmě otvíral Švéd. Obvykle to nedělám, ale tentokrát jsem se ho zeptal, kolik měl bodů, abych věděl, zda je ještě o co bojovat. Řekl mi, že 120, 56 v prvním kole a 64 ve druhém. Vzhledem k tomu, že já jsem měl za první kolo 59 bodů, existovala ještě šance, že bych mohl kvalifikaci zvrátit ve svůj prospěch. Lidé v publiku byli skvělí, hned pochopili hlavní myšlenku mé básně a reagovali od prvních chvil. V rodném Uherském Hradišti jsem z toho slamu tak dobrý pocit neměl a myslím, že jej začali lidé zcela chápat až někde v půlce. Možná to bylo tím, že v Hradišti jsme byli daleko od diváků, ale v Ústí byla ta vzdálenost ještě dvakrát větší! A reakce diváků také. Reálně byly první řady opravdu alespoň čtyři metry od pódia, ale moderátorovi se podařilo přesvědčit diváky, aby se po přestávce přesunuli do první řady a tím se zmenšila propast a i samotné asi šedesátičlenné publikum v trojnásobném sále, k sobě mělo naráz blíž. Nakonec jsem za svůj slam dostal 67 bodů ze 70. Celkový součet 126, vzhledem k tomu, že Švéd měl bodů 120, odcházelo se mi do šatny s dost příjemným pocitem. Tam jsem pokecal s Jirkou Imlaufem o Uherském Hradišti, kde nedávno vystupoval. A jsem si vcelku jist, že setkání s Uherským Hradištěm, konkrétně s Ondřejem Hrabalem, jej inspirovalo přihlásit se do soutěže slam poetry. Zbývali dva účinkující.

Když jsem se vrátil nahoru, hned mi Švéd hlásil, že došlo k chybě a získal 130 bodů. Na pódiu byl v tu chvíli poslední Modrý Petr a sám sebe diskvalifikoval tím, že řekl báseň Ivana Blatného, k čemuž se předem přiznal. (Heh, když to vezmu v globálu, v ten den došlo ve dvou městech k porušení všech třech základních pravidel slamu.) Vašek Formánek dost taktně sdělil divákům, že Petrův výstup nemusí hodnotit, ostatně stejně by se mu za něj žádné body nepřičetly. Ačkoliv se jeho slam nebodoval, i tak se během něj bodové výsledky opět změnily. Hlavní organizátorka přepočítala Švédovy body znova a dospěla ke konečnému číslu – 128. Neměl jsem nějak potřebu chodit za ní a nutit ji, aby to dělala potřetí. Prohodil jsem směrem ke Švédovi něco o challengi, ale nereagoval na to. Dál už jsem to neřešil. Dva body mi přišly jako transparentní rozdíl a body jsou na slam poetry vždy to jediné počitatelné. Přes to nejede vlak. Ostatně jsou i lidé, kteří kvůli dvěma respektive třem bodům přišli o třicet tisíc korun a vlastně to není vůbec dávno.

Švéd v závěrečném proslovu zmínil, že v Plzni nevyhrál proto, že dostal od porotce, který neúspěšně balil jeho přítelkyni pouze dvojku a rozhodl se, že změní body Kuby Kadeřábka, jemuž ve druhém kole bodující Švédovi rodiče dali jenom čtverku, poněvadž svůj slam četl. Švéd prohlásil, že Kubův text byl skvělý a místo toho mu udělil desítku, a tak třetí Kuba dosáhl 103 bodů, jak je uvedeno na facebookové události, ve skutečnosti to ovšem bylo 97. V rámci férovosti soutěže musím říct, že mi paní Švédová dala desítku, takže ta dvojka v plzeňské kvalifikaci byla poučením pro celou rodinu. Každý občas potřebuje dostat facku. V tomto případě evidentně pomohla. Mimochodem Švéd také veřejně provolal, že ačkoliv Plzeňák, tak na domácí půdě půjde proti svému rodnému městu a bude se stoprocentně bít za Ústí. Jeho maminka zase ještě v reakci na zmíněnou čtverku prohlásila: „Že nejlepší byl stejně ten blonďáček.“ Míněn Honza Dibitanzl (taktéž z PPOTOKů).

S Honzou nám potom ujel poslední vlak, což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí večera, protože jsme poznali atmosféru Ústí a užili si správný poslamový dojezd. Včetně závěrečného cypheru trvajícího několik desítek minut, ale už mimo Hraničář. Škoda, že jediný záznam, který se z toho dochoval, je tady ten.

Dle mého názoru má Ústí nad Labem potenciál stát se místem kvalitních kvalifikačních kol, i když základna slamerů je dost malá a chtěla by omladit novými tvářemi. Nicméně mezi diváky má poezie naživo ohlas, je evidentně žádoucí a snad si k ní bude nacházet cestu čím dál širší publikum. Za mě letos zatím asi nejlepší kvalifikace a když všechno vyjde, jak má, tak člověku ani nějak nevadí, že prohraje o dva body.

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*